Divergent | 17

8. října 2015 v 6:00 |  Divergent

STENCEE


Začíná druhá fáze! Dneska se cítím zvláštně odpočatě a plná energie připravená na to, co se bude dít. Bohužel, očekávala jsem něco zajímavého, ale momentálně sedíme v chodbě a můžeme se jen dohadovat co je za zavřenými dveřmi. Teď už my i rodilí Neohrožení máme výcvik společně. Takže je tu i Lucy. "Ahoj," zamávám na Lucy. Vedle mě sedí zamyšleně Katelyn. Nevypadá, že by se chtěla pochlubit nad čím a tak se ani neptám. Kolem nás probíhá konverzace. Vypouštím ji z uší, stejně se jen Peter chlubí svým prvenstvím, nezaslouženým. Je to jen obyčejný vrah.
Čtyřka si pomalu začne postupně volat nováčky. Pak přijdu na řadu. Zhluboka se nadechnu a usměju se. Nenapadá mě pádný důvod proč jsem se usmála, snad stačí to, že mám dneska vážně dobrou náladu.
Čtyřka za námi zaklapne dveře. Stojím před polohovacím křeslem a nějakým přístrojem. Simulace. "Půjde o to, postavit se svým strachům. Chceš vysvětlit detailněji jak co funguje?" zeptá se Čtyřka. Vzhlédnu k němu. "Ne, děkuji, stejně bych to asi nepochopila."
"Není to tak těžké jak to vypadá."
"Simulace nebo to jak funguje?"
"To, jak funguje. Simulace tohoto druhu jsou docela náročné. Sám to vím moc dobře. Posaď se. Píchnu ti injekci se sérem. Možná to trochu štípne." Poslechnu a sednu si. Čtyřka mi píchne injekci do krku. Bolestí se zamračím. "Tvá halucinace bude trvat tak dlouho, dokud se neuklidníš - to znamená, dokud ti neklesne tep a nezačneš normálně dýchat." Přikývnu, začne mi bušit srdce a pocítím strach. Zavřu oči.
Když je znovu otevřu, už nesedím v křesle. Držím se provazu, který se semnou kolébá několik metrů na zemí. Nebojím se té výšky, ale myslím, že když se pustím tak se zabiju, rozmáznu se na zemi jako skvrna. Rozfouká se vítr a já se musím víc přidržet. Tohle není sranda. Ruce se mi chvějí, moc dlouho se neudržím. Vítr zažehne jiskru a provaz začne pomalu hořet. Už mi to dochází, musím šplhat. Takhle špatně strachem mi ještě nebylo. Motá se mi hlava a srdce mi bije jako o závod. Na uklidnění nepřijde ani pomyšlení. Jestli nechci uhořet, musím překonat strach ze šplhání. Zvednu nohy a kotníky se pořádně ukotvím. Odlepím jednu ruku a dám ji nad druhou. Vítr mi rozcuchává vlasy. Snažím se dohlédnout na konec provazu, ale nade mnou je mlha. Vypadá to, že budu šplhat už navždy. Nadechnu se a pomalu začnu ručkovat.
Když zahlédnu plošinu, výstupní stanici mého utrpení, chce se mi plakat. Bude to trvat ještě dlouho. Už nemůžu. První slza smočí mou tvář. Horší už to být nemůže. Ani ruce se mi klepat nepřestaly. Oheň mě začíná pálit na nohou. Výš už se prostě nedostanu. Je mi špatně a horko. Dýchá se mi z kouře hodně špatně, ale snažím se dýchat pravidelně. Zavřu oči a snažím se ovládnout strach. Musím se zachovat neohroženě a vyšplhat to. Pomalu začnu znovu ručkovat.
Hlubokým nádechem vyskočím z křesla. Čtyřka mě zastaví. "Klid, už jsi zpátky." Pořád se chvěju a mám pocit, že stále šplhám. "Byla jsi tam osmnáct minut, což myslím, že není špatnej čas," otočí se k přístroji. "Vážně? Zdálo se mi, že tam jsem celou věčnost," utírám si slzy.
"To nejsi sama. Je čas na dalšího. Jestli chceš můžeš jít zadními dveřmi."
"Děkuju," zahledím Čtyřkovi do očí a na malou chvíli se v nich ztratím. Pak chytnu za kliku a vystoupím z místnosti. Upravím si oblečení a vzdychnu. Můj srdeční tep je stále rychlý a to jsem si myslela, že už jsem se uklidnila.

KATELYN

Pořád si v hlavě probírám co se stalo. I přesto, že bych si měla dělat starosti s druhou fází je to jediný věc co mi leží na mysli. Hluboce se nadechnu a všimnu si, že se Stencee nevrátila. "Kam šla?" podívám se na Lucy, která zamyšleně sledovala strop. "Co? Nevím, asi zadními dveřmi." Zajímalo by mě, odkud ví, že tam zadní dveře jsou. No, to je teď jedno.
"Katelyn." Ttrhnu sebou a podívám se na Čtyřku stojícího ve dveřích. Nervózně polknu a vejdu do místnosti. Čtyřka se na mě otočí. "Jo to jsi ty... tak si sedni." Posadím se a rozhlédnu po místnosti. "Můžu se zeptat...?" řeknu a Čtyřka si prohlídne injekci kterou drží v ruce. "Ano?" Podívám se na něj. "Je to tak strašné, jak jsem slyšela?" Čtyřka pokrčí rameny. "Záleží, co jsi slyšela. Teď to trochu štípne." přiloží mi injekci na ruku a vpustí do mě její obsah. "Halucinace trvá tak dlouho, dokud se nezklidníš... To znamená, dokud ti neklesne tep a nezačneš normálně dýchat." Přikývnu a zavřou se mi oči.
Když je otevřu stojím v lese. Kolem slyším smích a výkřiky. Ať přestanou! Rozběhnu se rovně a ruce si položím na uši a zavřu oči. Ať přestanou! Uslyším výstřel a do břicha mě udeří palčivá bolest. Položím si na místo bolesti ruku a pak se na ní podívám. Krev. Zaječím a všechny hlasy utichnou. "A co když jí to nedovolím?" další výstřel a tentokrát mě udeří do ramene. Zaječím znova. "Jak se tomu říká... ehm... vzpoura?" Další výstřel, který mě tentokrát udeří do nohy. To už neječím, ale přímo vřeštím a z očí se mi vyderou slzy. Otevřu oči a uvidím před sebou stát Erica se zbraní. Hlaveň zbraně mám namířenou k čelu.
"Poslední slova?" řekne a ušklíbne se. O tohle jde? Postavit se Ericovi? To přece nemůže být můj strach. Vždyť, to umím. "Ne." řeknu, zhluboka se nadechnu a podívám se Ericovi zpříma do očí.
Vyskočím z křesla a Čtyřka mě chytne za ruku. "Klid, už jsi zpátky." řekne. "Byla jsi tam 19 a půl minut. To, asi, není tak špatný." Řekne a já přikývnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama