Říjen 2015

Divergent | 17

8. října 2015 v 6:00 Divergent

STENCEE


Začíná druhá fáze! Dneska se cítím zvláštně odpočatě a plná energie připravená na to, co se bude dít. Bohužel, očekávala jsem něco zajímavého, ale momentálně sedíme v chodbě a můžeme se jen dohadovat co je za zavřenými dveřmi. Teď už my i rodilí Neohrožení máme výcvik společně. Takže je tu i Lucy. "Ahoj," zamávám na Lucy. Vedle mě sedí zamyšleně Katelyn. Nevypadá, že by se chtěla pochlubit nad čím a tak se ani neptám. Kolem nás probíhá konverzace. Vypouštím ji z uší, stejně se jen Peter chlubí svým prvenstvím, nezaslouženým. Je to jen obyčejný vrah.
Čtyřka si pomalu začne postupně volat nováčky. Pak přijdu na řadu. Zhluboka se nadechnu a usměju se. Nenapadá mě pádný důvod proč jsem se usmála, snad stačí to, že mám dneska vážně dobrou náladu.
Čtyřka za námi zaklapne dveře. Stojím před polohovacím křeslem a nějakým přístrojem. Simulace. "Půjde o to, postavit se svým strachům. Chceš vysvětlit detailněji jak co funguje?" zeptá se Čtyřka. Vzhlédnu k němu. "Ne, děkuji, stejně bych to asi nepochopila."
"Není to tak těžké jak to vypadá."
"Simulace nebo to jak funguje?"
"To, jak funguje. Simulace tohoto druhu jsou docela náročné. Sám to vím moc dobře. Posaď se. Píchnu ti injekci se sérem. Možná to trochu štípne." Poslechnu a sednu si. Čtyřka mi píchne injekci do krku. Bolestí se zamračím. "Tvá halucinace bude trvat tak dlouho, dokud se neuklidníš - to znamená, dokud ti neklesne tep a nezačneš normálně dýchat." Přikývnu, začne mi bušit srdce a pocítím strach. Zavřu oči.
Když je znovu otevřu, už nesedím v křesle. Držím se provazu, který se semnou kolébá několik metrů na zemí. Nebojím se té výšky, ale myslím, že když se pustím tak se zabiju, rozmáznu se na zemi jako skvrna. Rozfouká se vítr a já se musím víc přidržet. Tohle není sranda. Ruce se mi chvějí, moc dlouho se neudržím. Vítr zažehne jiskru a provaz začne pomalu hořet. Už mi to dochází, musím šplhat. Takhle špatně strachem mi ještě nebylo. Motá se mi hlava a srdce mi bije jako o závod. Na uklidnění nepřijde ani pomyšlení. Jestli nechci uhořet, musím překonat strach ze šplhání. Zvednu nohy a kotníky se pořádně ukotvím. Odlepím jednu ruku a dám ji nad druhou. Vítr mi rozcuchává vlasy. Snažím se dohlédnout na konec provazu, ale nade mnou je mlha. Vypadá to, že budu šplhat už navždy. Nadechnu se a pomalu začnu ručkovat.
Když zahlédnu plošinu, výstupní stanici mého utrpení, chce se mi plakat. Bude to trvat ještě dlouho. Už nemůžu. První slza smočí mou tvář. Horší už to být nemůže. Ani ruce se mi klepat nepřestaly. Oheň mě začíná pálit na nohou. Výš už se prostě nedostanu. Je mi špatně a horko. Dýchá se mi z kouře hodně špatně, ale snažím se dýchat pravidelně. Zavřu oči a snažím se ovládnout strach. Musím se zachovat neohroženě a vyšplhat to. Pomalu začnu znovu ručkovat.
Hlubokým nádechem vyskočím z křesla. Čtyřka mě zastaví. "Klid, už jsi zpátky." Pořád se chvěju a mám pocit, že stále šplhám. "Byla jsi tam osmnáct minut, což myslím, že není špatnej čas," otočí se k přístroji. "Vážně? Zdálo se mi, že tam jsem celou věčnost," utírám si slzy.
"To nejsi sama. Je čas na dalšího. Jestli chceš můžeš jít zadními dveřmi."
"Děkuju," zahledím Čtyřkovi do očí a na malou chvíli se v nich ztratím. Pak chytnu za kliku a vystoupím z místnosti. Upravím si oblečení a vzdychnu. Můj srdeční tep je stále rychlý a to jsem si myslela, že už jsem se uklidnila.

KATELYN

Pořád si v hlavě probírám co se stalo. I přesto, že bych si měla dělat starosti s druhou fází je to jediný věc co mi leží na mysli. Hluboce se nadechnu a všimnu si, že se Stencee nevrátila. "Kam šla?" podívám se na Lucy, která zamyšleně sledovala strop. "Co? Nevím, asi zadními dveřmi." Zajímalo by mě, odkud ví, že tam zadní dveře jsou. No, to je teď jedno.
"Katelyn." Ttrhnu sebou a podívám se na Čtyřku stojícího ve dveřích. Nervózně polknu a vejdu do místnosti. Čtyřka se na mě otočí. "Jo to jsi ty... tak si sedni." Posadím se a rozhlédnu po místnosti. "Můžu se zeptat...?" řeknu a Čtyřka si prohlídne injekci kterou drží v ruce. "Ano?" Podívám se na něj. "Je to tak strašné, jak jsem slyšela?" Čtyřka pokrčí rameny. "Záleží, co jsi slyšela. Teď to trochu štípne." přiloží mi injekci na ruku a vpustí do mě její obsah. "Halucinace trvá tak dlouho, dokud se nezklidníš... To znamená, dokud ti neklesne tep a nezačneš normálně dýchat." Přikývnu a zavřou se mi oči.
Když je otevřu stojím v lese. Kolem slyším smích a výkřiky. Ať přestanou! Rozběhnu se rovně a ruce si položím na uši a zavřu oči. Ať přestanou! Uslyším výstřel a do břicha mě udeří palčivá bolest. Položím si na místo bolesti ruku a pak se na ní podívám. Krev. Zaječím a všechny hlasy utichnou. "A co když jí to nedovolím?" další výstřel a tentokrát mě udeří do ramene. Zaječím znova. "Jak se tomu říká... ehm... vzpoura?" Další výstřel, který mě tentokrát udeří do nohy. To už neječím, ale přímo vřeštím a z očí se mi vyderou slzy. Otevřu oči a uvidím před sebou stát Erica se zbraní. Hlaveň zbraně mám namířenou k čelu.
"Poslední slova?" řekne a ušklíbne se. O tohle jde? Postavit se Ericovi? To přece nemůže být můj strach. Vždyť, to umím. "Ne." řeknu, zhluboka se nadechnu a podívám se Ericovi zpříma do očí.
Vyskočím z křesla a Čtyřka mě chytne za ruku. "Klid, už jsi zpátky." řekne. "Byla jsi tam 19 a půl minut. To, asi, není tak špatný." Řekne a já přikývnu.

Divergent | 16

1. října 2015 v 6:00 Divergent

STENCEE

Je po večeři. Za pár minut se s největší pravděpodobností dozvím, že je ze mě odpadlík. Teda ne úplně, ještě záleží na úspěšnosti lidí, kteří se zde narodili.
Tabulka se jmény se opírá o Čtyřkovu nohu, ale čelem ke stěně, abychom výsledky neviděli. Překvapivě nejsem nervózní. Už jsem se s tím smířila.
"Pro ty z vás, kteří právě přišli: vysvětluju, podle jakého systému jsme vás hodnotili. Po prvním kole zápasů jsme vás seřadili podle vašich schopností, Počet bodů, který jste v každém zápase získali, závisí nejenom na vaší úrovni, ale i na úrovni vašeho soupeře. Když jste se zlepšili nebo když jste porazili soupeře vyšší úrovně, dostali jste víc bodů. Zbytečně kruté zacházení se slabším vás o body připravilo. To je zbabělost. O další body přišel ten, kdo prohrál zápas se soupeřem s daleko nižším hodnocením. Druhá fáze výcviku má větší váhu než první. Je to proto, že bezprostředněji souvisí s překonáním zbabělosti. To jinými slovy znamená, že kdo už teď skončil mezi posledními, má jen mizivou šanci vypracovat se mezi nejlepší." Všechny jeho slova mi stojí v hlavě stejně jako tlukot mého srdce. Prosím, dejte mi šanci.
Dělicí čáru nakreslíme až zítra," informuje dál Čtyřka. "Nebudeme nijak přihlížet k tomu, že někdo přestupoval a někdo ne. Mezi odpadlíky se můžou ocitnout čtyři z vás a z druhé skupiny nikdo. Nebo naopak. Nebo můžete být jakkoli nakombinovaní. Tak, to by stačilo. Tady jsou výsledky."

EDWARD
PETER
WILL
CHRISTINA
MOLLY
TRIS
ELIZABETH

Elizabeth je na sedmém místě, nebyla nejsilnější, ale pár lidí porazila. Jsem šťastná i za ní.

DREW
STENCEE
KATELYN

Tomu nevěřím. Zavřu a otevřu oči. Nejsem poslední a Katelyn také ne. Slzy štěstí mi smáčí
obličej. Kate se usmívá.
AL
MYRA

Díky bože. "Stencee, my jsme to dokázaly!"
"Mohla jsi být přede mnou, kdybych tě neporazila v posledním zápase," zatvářím se provinile.
"Jo, ale ty bys byla kvůli tomu na konci."

Vzbudí mě, když se v pokoji rozsvítí světla. Panebože! Pomalu se rozmrkávám, ale to co jsem viděla, jsem si jistá, že to bylo skutečné.
Edward, krev, nůž v oku.
Myslím, že nejsem jediná, která ví, kdo je za tohle zodpovědný. Peter. Katelyn se na své posteli posadí. Střepe ji zimnice. Taky to nechtěla vidět. Momentálně nemám sílu jim jít pomoct, ale bojuju s tím. Nakonec se zvednu a jdu blíž. Vážně jsem to udělala.
"Mám vám s něčím pomoct?" zašeptám. Zrovna přijde ošetřovatelka a Edwarda odnesou pryč.
"Pomůžeš mi to tady uklidit?" zeptá se Tris. Je opravdu statečná, celou dobu Edwarda utěšovala. "Samozřejmě." Christina nám donáší papírové ubrousky a ty nasáklé krví vyhazuje do koše. Katelyn musela na čerstvý vzduch.

Je to definitivní, prošly jsme první částí. Edward odešel pryč s frakce a Myra šla s ním. Z místních vypadli dva. Vzhůru do druhé části!
Dneska máme volný den abychom si odpočinuli, mě to docela bodlo, protože potom v noci už neusnula.
Na obědě si všimnu, že za Tris přišel nějaký kluk a později za ním Tris vyběhla. Ta se má, že po tak těžké noci může vypadnout ze základny. Mě něco takového nikdo nenabídnul.
Vzpomenu si na včerejší Elizabethino přiznání. Samozřejmě si to s Kate necháme pro sebe, ale měla by si dávat pozor, velký. Zajímalo by mě, jestli je v naší skupině jediná, kdo je Divergentní.

KATELYN

Nechápu jak může někdo něco takového udělat. Tolik krve jsem v životě neviděla. Bylo jasné kdo to udělal, ale ne proč. Možná proto, že je to prostě parchant. Když se vrátím zpátky, po krvi nejsou skoro žádné stopy. Oddychnu si a raději si lehnu a usnu.

Na obědě se mi nechce jíst. Jenom se přehrabuju v jídle a čas od času se napiju. To, že je Elizabeth divergentní mě docela překvapilo. Popravdě, nikdy jsem moc nevěděla co to znamená. "Katelyn? Jsi v pohodě?" zeptá se mě Stencee. Neodpovím jí, jenom souhlasně přikývnu. "Jsi si jistá? Není ti blbě?"
"Ne, jsem v pořádku." Je mi špatně. Sice jsem se dostala, teda v první části výcviku, ale i přesto mi nebylo jasné jestli je to dobře nebo špatně. Všechno mě bolí, mám strach, třese se mi ruka ani nevím z čeho a přestávám jíst. Vždycky když mi bylo v mírumilovnosti špatně, nebo jsem byla smutná tak jsem si zpívala. Kdybych tady začala zpívat, asi by mě někdo odstřelil. "Asi se půjdu projít." řeknu a vstanu. Stencee přikývne.

Byla jsem ráda, že nám dali volný den. Jednou za tuhle dobu jsem se mohla jen tak procházet a nic nedělat. Posadím se na zem a obejmu svoje nohy. Chce se mi brečet, ale to by mi k ničemu nebylo. Netušila jsem, že by mě něco mohlo takhle vyvést z rovnováhy, ale když jsem viděla Edwarda s tím nožem v oku... nešlo to.
"Překvapená že postoupila?" uslyším známý hlas a zvednu zrak na Erica se založenýma rukama. "Trochu." řeknu klidným hlasem. Moje nenávist k Ericovi trochu ustoupila po tom co mému bratrovi vrazil pěstí. Ale stále mi v hlavě leží to, jak mi zlomil žebra. Eric se vedle mě posadí. Nechápavě se na něj podívám. "Myslela jsem, že máte lepší věci na práci než tady vysedávat se mnou."
"Měl sem," ušklíbne se. "ale pak mě napadlo, že odstřelovat lidi mi nikdo nepovolí." nečekaně mě jeho věta rozesmála. Teď už jen čekám na to, až mi zase něčím zlomí žebra. "Upřímně jsem si myslela, že mě nenecháš postoupit." Eric nadzvedne obočí. "Pročpak?" pokrčím rameny. "No, byla jsem na tebe drzá a tak různě, a ty vypadáš jako velmi výbušný člověk."
"Výbušný, možná, ale to není důvod nenechat tě projít," řekne Eric a pokrčí rameny. "Navíc, někdo s takovým talentem na střílení tu ještě nebyl. Kdo ví co z tebe bude za..." Eric se zarazí. Na něco si vzpomněl? "Za?" zeptám se a Eric mávne rukou. "Za pár let." Proč je mi najedou tak teplo? Eric se na mě podívá a usměje se. Když si to tak uvědomí... sedím vedle něj tak blízko. Je to docela... divný.
"Chodíš momentálně s někým?" vyletí najednou z Erica a já se zarazím. "Co? Ne..."
"Dobře." odpoví Eric nakloní se ke mně a... políbí mě. Vytřeštím na něj oči. Co to sakra...?!