Září 2015

Divergent | 15

24. září 2015 v 6:00 Divergent

ELIZABETH

"Elizabeth, drahoušku," přivítá mě otec. "Otče," pohnu hlavou na pozdrav. "Nemůžu se zdržet dlouho. Máme u nás něco rozdělaného, ale chtěl jsem tě vidět."
"Děkuji, že svůj cenný čas plýtváš na návštěvě své dcery."
"Nebuď taková, vždyť víš, že na tebe jsem si našel čas vždy."
"Já vím. Na čem teď děláte?"
"To ti nesmím říct, je to tajné. Ale již brzy se to dozvíš. Hodně štěstí s výcvikem."
"Děkuji."
Odešel. S otcem jsem nikdy neměla nejlepší vztah, ale navzájem jsme se tolerovali. A poté co zemřela matka to bylo ještě horší. Skoro celý rok jsem se mu nemohla podívat do očí. Protože zemřela jeho vinou. Snažím se tuto vzpomínku setřást z hlavy, ale místo toho se mi nahrnou slzy do očí. Přikryju si obličej rukou a dojdu si sednou. Nemůžu se uklidnit.
"Ale proč to udělal?"
"Jak to mám vědět? Asi mu přeskočilo." Uslyším a podívám se před sebe. Dívka s blond vlasy a modrými oči se na mě podívá. Pak zaklepe Stencee na rameno, aby se na mě taky podívala.
"Elizabeth, co se stalo? Nikdo za tebou nepřišel?" Stencee si sedne vedle mě.
"To není můj případ. Ale možná by to tak bylo lepší," doufám, že mě přes mé vzlykání.
"Horší než můj bratr to být nemohlo."
"Ono nejde o to, že zamnou ta osoba, můj otec přišel, ale o to, co se stalo před čtyřmi roky," utírám si slzy do rukávu.
"Jestli o tom nechceš mluvit, nemu-" "Umřela mi máma, jeho vinou," skočím ji rychle do řeči. Napadne mě další vlna slz a vzlyků.
"Vem si příklad ze Čtyřky, ten to taky v životě neměl lehké." Já i Stencee se na ni nechápavě podíváme. "Co?" Stencee se postaví na nohy. "K tomu se váže historka z předvčerejška."
"Musím vám něco říct," zničeho nic ze mě vyletí. "Je to důležité a nikdo kromě mě a té ženské u zkoušky to neví. Bojím se. A nemám to nikomu říct... možná se mi uleví, když vám to řeknu. Jsem DIVERGENTNÍ."
Je to venku. Teď je na nich dvou jak se zachovají.

LUCY

V den návštěv mi vždycky bylo divně. Sledovat, jak se přeběhlíci setkávají se svými rodinami bylo zároveň radostné a zároveň smutné. Přece jen, možná je to naposledy co se navzájem vidí. Když nad tím přemýšlím, mám se ze všech nejlíp. Nemám rodiče, sourozence, nic, nad čím bych si musela lámat hlavu. "Už zase tady sedíš s hlavou sklopenou a vzlykáš nad svým bídným životem?" otočím se a uvidím za sebou stát Erica.
"Já nevzlykám... copak na to vypadám?" Eric pokrčí rameny. "Ne, ale vypadáš, že trucuješ." povzdychnu si a rukou se opřu o zábradlí. "Tobě nechybí tvoje rodina, sourozenci nebo přátelé ze sečtělosti?"
"Ne." To byla rychlá odpověď. Všimnu si, že Katelyn a Stencee sedí u nějaké holky která vypadá deprimovaně. Možná jí nikdo nenavštívil. Její rodina se na ní vykašlala. Zajímalo by mě, jestli je lepší mít rodinu, který se o mě nezajímá, nebo nemít žádnou rodinu. "Takhle dlouho nad něčím přemýšlet, to mi k tobě nesedí." ozve se znova Eric. "Myslíš, že když nemám rodinu, že semnou není něco v pořádku?"
"Proč by s tebou nemělo být něco v pořádku? Podívej se, já jsem tu dva roky bez rodiny a jak úžasně jsem dopadl."
"Jasně..."
"Navíc, máš přece mě." udiveně se na Erica podívám. "Jsem lepší než jakýkoli příbuzný."
"To řekni Katelyn, pak se pobavíme." Eric se ušklíbne a bez dalšího slova odejde.

Na večeři jsem nešla. Raději se projdu po jámě a vyčistím si hlavu. Večer je vždycky takové ticho. Po chvíli procházení se uvidím opodál sedět Katelyn. "Kate, nazdar." řeknu nadšeně a doběhnu k ní. Vypadá zamyšleně. "Ahoj." řekne a usměje se. "Nad čím přemýšlíš?" řeknu a sednu si vedle ní. "No... přestávám pomalu chápat co se kolem mě děje."
"Vítej v týmu... Navštívil tě dneska někdo?" nechtěla jsem se na to zeptat, ale prostě mi to nedalo. "Ano, můj bratr." řekne, ale tváří se nervózně. "A?" Kate pokrčí rameny. "Přišel, něco řekl, Eric mu vrazil pěstí a odešel." Vytřeštím na ní oči. "Co?! Eric mu vrazil pěstí?! Tak tohle už je přes čáru! Až ho uvidím tak..."
"Ne! počkej!" řekne Kate. Nechápavě se na ní podívám. "On... Můj bratr mi chtěl ublížit a Eric mu to zatrhl." nadzvednu jedno obočí. "Eric mu to zatrhl? Seš si jistá?" Kate přikývne. "Upřímně, kdyby nebylo jeho, asi mám o jednu jizvu víc." Že by Eric něco takového udělal? Předtím to s těmi žebry, teď tohle. "Eric mě překvapuje čím dál víc."
"Mě taky." Kate pokrčí rameny. "Každopádně, proč nejsi na večeři?"
"Nemám hlad." Myslím, že si s Ericem budu muset promluvit. Přijít na kloub tomu, co dělá. Možná mu už definitivně hráblo.

Divergent | 14

17. září 2015 v 6:00 Divergent

KATELYN

Nejsem si jistá jestli to moje žebra ještě déle vydrží. Ovšem, ke Stencee jsem nenávist necítila. To spíš k Ericovi. On neměl důvod mi je zlomit. Ale netrápí mě jenom zlomená žebra. Dneska je návštěvní den. Otevřu oči a všimnu si, že se všichni v tichosti převlékají. Do místnosti vstoupí Eric. "Poslouchejte," křikne. "chci vám dát pár rad ohledně dneška. Pokud za váma nějakým zázrakem někdo vůbec přijde." všechny si nás prohlídne a ušklíbne se.
"O čemž pochybuju, uděláte nejlíp, když s nima nebudete moc bratříčkovat. Bude to tak pro vás i pro ně lepší. Frázi 'nejdřív frakce, potom krev' tady bereme velice vážně. Připoutanost k rodině svědčí o tom, že vás pobyt mezi náma netěší, jak by měl, a to je ostuda. Řekl jsem to jasně?" Zní to jako by nám vyhrožoval. Takže nám nejspíš vyhrožoval. S těžkostí se zvednu z postele a rukou si přejedu po břiše.
"Hej, Kate." uslyším Stencee, která se posadí vedle mě na postel. "Ty ses ještě nepřevlékla?"
"Ne..." řeknu a povzdychnu si. "Tak by sis měla pohnout. Přece nechceš, aby na tebe tvoje rodina čekala věčně. Poslyš, nechceš nalíčit?" nechápavě se na ní podívám. "Nalíčit?"
"Ano, nalíčit. Přece jen, jsem ti uštědřila včera pořádnou ránu do obličeje a ty ostatní z minulých dnů se též úplně nezahojily... a tak mě napadlo jestli nechceš nalíčit." Nikdy jsem nebyla nalíčená. Moje matka se sice líčila, ale tyhle věci šly mimo mě. "No... já nevím."
"Ale prosím tě, převleč se a pak se za mnou stav. Jdu se nalíčit do koupelny." usměje se a odejde. Rozhlédnu se po místnosti. Polovina lidí už je pryč a ostatní ještě odcházejí.

Stencee mě nalíčila opravdu úžasně. Zakryla mi všechny jizvy i rány, a ještě přidala řasenku. "Tak vidíš." řekne a usměje se. "Vypadáš hned líp." Přikývnu a vyjdeme směrem do jámy. Jsem zvědavá jestli za mnou opravdu někdo přišel. I když jsem tomu sama nevěřila. "Hele! Támhle vidím svojí mámu!" řekne nadšeně Stencee a vypadá, že se jí do očí nahrnuly slzy. "Uvidíme se potom Kate, zatím!" řekne a odběhne.
Povzdychnu si. Nikde nevidím mámu ani tátu. Možná se opravdu rozhodli nepřijít. "To mě podrž..." uslyším a strnu. To ne. Chtěla jsem aby za mnou někdo přišel, ale on ne. "Takže to nebyl jen výmysl, že jsi šla do téhle frakce." otočím se a uvidím před sebou stát svého bratra. Je jen o trochu vyšší než já. "Ne." odpovím roztřeseným hlasem. "Slyšel jsem, že tady mají přísné přijímací zkoušky a že dokonce několik lidí nepříjimají."
"T-to je pravda."
"Tak co tu ještě děláš?" zasměje se. Ten jeho povýšenecký tón mi ani zdaleka nechyběl. Přeměří si mě pohledem. "Zhublas... ale počkej, co to máš s tváří?" rukou mi z tváře setře pudr kterým mi Stencee zamaskovala ránu, kterou mi včera způsobila. "Pudr, tch... ale podívejme se, sestřička dostala konečně to, co jí patří."
"Nech mě." řeknu tišeji než obvykle. "Co? Neslyším tě přes tvoji podřazenost." řekne a zamračí se. "Říkám, ať mě necháš být."
"Ať tě nechám být?" řekne naštvaně a pevně mě chytne za zápěstí. "Poslyš, možná si myslíš, že když si přestoupila tady, tak si hned můžeš vyskakovat. Ale já vím co jsi zač... jsi jenom malá, hloupá holka."
"Nech mě!" řeknu trochu hlasitěji, ale pořád moc potichu. "Poslyš, Katelyn."
"Ne! Ty poslyš, Alastaire, já už nejsem ta malá holka co se od tebe nechá buzerovat." Alastair se na mě udiveně podívá. "No počkej, však já tě naučím poslouchat." druhou ruku, kterou mi nedrtí zápěstí zvedne do vzduchu. Zavřu oči. Je to jako když jsem byla malá a omylem něco rozbila. Můj bratr, Alastair mě zbil. "Omlouvám se, že ruším vaši konverzaci," Nikdy bych nevěřila jak ráda ten hlas slyším. Otevřu oči. Vedle nás stojí Eric s neutrálním výrazem.
"Co chceš?" řekne naštvaně Alastair. Eric zvedne ruku do vzduchu a vrazí mému bratrovi pěstí. Co? Nechápavě se na Erica podívám. Ten se ovšem nedívá na mě, ale mého bratra. Alastair vstane a utře si krev u nosu. "Co si to dovoluješ?!"
"Omlouvám se, ale někdy mě do ruky chytne křeč." Usmála jsem se. Nikdy jsem nebyla tak nadšená. "Čemu se směješ?! Jen počkej ty...!"
"Jestli máte nějaký problém, obraťte se laskavě na jednoho z lídrů frakce."
"To mi věř, že obrátím! Kde nějakého najdu?!"
"No... nech mě přemýšlet... Těší mě jeden z lídrů frakce." Alastair vypadá, že za chvíli někoho zabije. "Fajn, ale já si na vás budu stěžovat." řekne a upraví si svůj oblek. "Jen si stěžuj." řekne Eric a založí si ruce do kapes. Alastair nás naštvaně obejde a odejde pryč. Nechápavě se podívám na Erica. "Proč jsi to udělal?" zeptám se nechápavě.
"Nemám rád tyhle namyšlený týpky ze sečtělosti." řekne a odejde.

STENCEE

"Kdo zamnou stojí, že se tam pořád koukáš?" moje mám pozvedne obočí.
"Eh... náš instruktor."
"Nechceš mě seznámit?" usměje se pobízejícím úsměvem.
"No... já nevím." Začnu hodně váhat, přece jen, je to Čtyřka.
"Ale noták." Když už se rozhoduju, že to udělám, Čtyřka se ohlédne Trisiným směrem. Také za ni přišla matka.
"Vypadá to, že budeme muset chvilku počkat."
"Tak možná někdy příště, jestli ti to nevadí, už bych šla. Musím ještě navštívit tvého bratra." Podívám se na ni sklesle. "Musím ti ještě představit mou kamarádku! Počkej tady!"
"Ale-"
Rozběhnu se ke Kate, která stojí úplně sama. "Přišel tě někdo navštívit, nebo tady jen tak stojíš?" zeptám se. "Můj bratr."
"A kde je?"
"Eric mu dal pěstí."
"Cože?!" Tohle mě hodně zaskočilo. "Podrobnosti mi řekneš potom, musím tě představit své matce, ale rychle, chystá se odejít, musí ještě navšívit mého bratra."
"Fajn. Mimochodem, můj bratr trochu zničil tvou práci na mém obličeji."
"To nevadí."
Moje matka už nedočkavě přešlapuje z místa na místo. "Tohle je Kate, Kate moje matka." Asi minutu se tam bavíme dokud kolem nás neprojde Čtyřka. Podívá se mi do očí a mé srdce vynechá úder. Bohužel nestihnu zareagovat, takže se s ním má matka neseznámí.
"Mami, je mi trochu špatně, asi bys už měla jít."
"Dobře, ráda jsem tě viděla." Na rozloučenou mě obejme.
"Kate, teď je správný čas na podrobnosti!"

Divergent | 13

10. září 2015 v 6:00 Divergent

KATELYN

Poté co jsem Stencee odprovodila do pokoje jsem se rozhodla se projít. Mám takový pocit, že mě Eric seřve za to, že jsem nebyla na zábavnou aktivitu zvanou vrhání nožů. Rozhlédnu se po jámě. Nikdo nikde. To je dobře. Rukou si přejedu po břiše. Doktorka říkala, že jsem měla docela štěstí a že to nebyla tak tvrdá rána jak se mohlo zdát. Což mi přijde divné, myslím, že kdyby Eric mohl, tak mě rovnou odstřelí.
Ovšem, ve svém životě jsem nikdy nebyla na někoho tak drzá jak na něho. Nevím, možná má tohle prostředí na mě takový vliv. Nebo přímo Eric. "Hej," uslyším a otočím se. Uvidím tam stát Erica. jak za trest. "Zítra končí první fáze výcviku, a ty se vyhýbáš jednou z hlavních věcí v něm."
"Neměl bys být někde na výcviku?" už zase. Myslím, že si dovoluju moc, ale Eric si to vlastně zaslouží. "Takže jsme přešli k tykání? Tady si někdo zahrává s ohněm." řekne Eric, ale v jeho hlase není ani tak zuřivost jako posměch. To jsou asi jediné dvě věci, které on dokáže. "Byla jsem u doktora." odpovím mu na předchozí, nepoloženou otázku.
"Opravdu? Pročpak?" řekne a pomalu ke mně vykročí. "To... není tvoje věc." odpovím nevrle. "Není moje věc? Jsem jeden z velitelů, tak mám právo se dozvědět, co se během tréninku děje." v jeho hlase se opět objeví rozzuření. "Popravdě jsem si myslela, že si to vydedukuješ."
"A co?"
"Proč mám problém s žebry."
"Nic mě nenapadá."
"Tak přemýšlej."
"Ty mi chceš přikazovat ať přemýšlím?"
"Není to tak příkaz jako rozumná rada." Eric se zastaví těsně přede mnou. Upřímně mám z něho strach, ale při pomyšlení, že mi zlomil žebra, proti němu teď spíš cítím odpor. "Rozumná rada říkáš. Jediný kdo tu může dávat ROZUMNÉ rady, jsem já. A náhodou tu jednu pro tebe mám," Nahne se ke mně až máme obličeje těsně před sebou. "Neser mě." Nervózně polknu a Eric se na mě ušklíbne. "Hned je to lepší." Následně mě obejde a odejde. Zůstanu stát na místě. Mám takový pocit, že jsem si právě vytvořila noční můru.

Ještě jeden den a jsou tady návštěvy. Při té představě, že by mě přišel někdo navštívit znervózním. Všichni se začnou smát. Nechápavě se kolem sebe rozhlídnu. Peter a jeho společenství se hlasitě smějí. Ale čemu? Otočím se na druhou stranu od nich kde stojí Tris, dívka z odevzdanosti v ručníku. Nechápu, že je to baví.
Tris s Peterem ještě prohodí pár slov, kterým nerozumím a pak když se kolem něj pokusí Tris proběhnout, Peter ji strhne ručník. Obrátím oči v sloup.

Všichni už stojíme ve výcvikové místnosti a sledujeme Čtyřku zapisovat naše jména na tabuli. Jsem zvědavá ke komu mě přiřadí. Tris přiřadí k Molly. Molly je myslím ta jedna holka z Peterovi party. A ke mně... Stencee. "To snad nemyslíte vážně." vyletí ze mě. Nejsem si jistá jestli to dám. Stencee už není omámená jako předtím a moje žebra pořád bolí. Stencee se vedle mě postaví a šťouchne do mě loktem. "Poslyš, myslíš, že nám to dělají schválně?"
Vzpomenu si na Ericova slova a zamrazí mě. "Ano, určitě ano."
Když konečně dojdeme na řadu se Stencee se postavíme naproti sobě. Proč zrovna teď se mi nic nechce. Stencee proti mně vystartuje a pěstí mě udeří do ramene. Au. Oplatím jí to kopnutím do nohy, ale ještě předtím mě stihne praštit do tváře. Jednou rukou se za tvář chytnu. Což je chyba. Stencee napřáhne nohu a udeří mě s ní do břicha. Před očima se mi setmí a jediná věc, která se mi vybaví jsou ŽEBRA. Dopadnu na zem a do bezvědomí.

STENCEE


"Stencee je vítěz!" Probere mě Čtyřkův hlas ze zamyšlení. Zamyšlení nad tím jak provedu svůj další úder. Co jsem to udělala? Začnou se mi třepat ruce, tak si je složím na hruď, aby to nikdo neviděl. Stojím tam nad ležící Kate. Nehýbe se. Je v bezvědomí.

"Mohla jsem být jemnější," omlouvám se Kate. "V pohodě, však, alespoň jedna z nás se musí dostat do druhé fáze." Nadechnu se. "Chyba. Obě se tam dostaneme," snažím se naznačit úsměv.
"A jak prosím tě? Eric se mě snaží potopit."
"Proč?" Zamračím se.
"Trochu jsem si to u něho podělala."
"Teď mi řekni, kdo to nemá u Erica podělaný?"
"Ty."
"Já?"
"Ano. Včera jsi prý vrhala nože lépe než nadprůměrně a dneska si mi dala nakládačku, takže si myslím, že na tom nejsi tak špatně."
"Vážně jsem včera byla tak dobrá? A co se ještě stalo? Doufám, že nic co bych nemohla vrátit," zpanikařím. "Ale nic. A kdyby jo, tak ti to stejně neřeknu. Nechci aby ses cítila špatně."
"Něco mi říká, že s tím souvisí Čtyřkova minulost, ale nic víc si nevybavuju," přimhouřím oči a snažím vzpomínat.
"Úplně vedle," řekne Katelyn. Snaží se znít jistě, ale přece pocházím z Upřímnosti a poznám když mi někdo lže... nebo jen zatajuje pravdu.
"Fajn, teď ještě odpočívej, zítra je den návštěv a určitě nechceš, aby tě tvá rodina viděla takhle."
"Dobře," zaváhá. Myslí si, že za ni nikdo nepřijde? Blbost. Nemůžu si představit že by Kate někdo nemohl mít rád. Samozřejmě nepočítám Erica.

Divergent | 12

3. září 2015 v 6:00 Divergent

LUCY

Když jsme dorazili zpátky do jámy, pořád jsem nemohla uvěřit tomu, že Eric zlomil Katelyn žebra. Opravdu v posledních dnech vypadal, že by si na někom potřeboval vybít zlost, ale i tak. Všichni přeběhlíci i odkojenci se rozešli. Dokonce i Eric už byl na odchodu, ale musela jsem si s ním prostě promluvit. "Hej, Ericu!" zakřičím na něj. Eric se otočí. "Co?" řekne nevrle. "No, slyšela jsem, že jsi někomu zlomil žebra." Ericův výraz v tváři se výrazně změní z nevrlého na překvapený. "Opravdu?"
"Ano. To ani nevíš?" Eric pokrčí rameny. "Nemám ponětí." To je poprvé, co jsem na Erica naštvaná. "Oh, opravdu?" řeknu a zamračím se. Eric nadzvedne jedno obočí. "Opravdu... teď mě omluv, ale chtěl bych se vyspat." Otočí se na odchod. Já ho ale chytím za rameno a otočím ho zpátky čelem ke mně.
"Víš komu?" Eric obrátí oči v sloup. "Komu?"
"Katelyn." Eric nadzvedne obočí. "Opravdu?" Jako by předtím neposlouchal a najednou zbystřel. A vůbec, on ví kdo to je? "Ty víš kdo to je?" Eric přikývne. "Jo, blondýna z mírumilovnosti co umí střílet." On si to opravdu pamatuje. "Pamatuješ si, jak se jmenuje odkud je, že je blondýna, ale že jsi jí zlomil žebra ne?"
"Žebra nejsou vidět."
"Mozek taky není vidět, ale já věřím, že ho máš." Eric si povzdychne. "Poslyš, je mi líto, že jsem jí zlomil žebra, ale opravdu se potřebuju vyspat." Počkat... on řekl, že mu je to líto? "Co?"
"Co, co?"
"Co?"
"Hele, nemám náladu se s tebou po večerech vybavovat. Uvidíme se zítra. Dobrou." Eric se otočí a odejde pryč. Nechápavě zůstanu stát. "Opravdu... je mu to líto? Co se to děje? No, možná je fakt unavený." pokrčím rameny a odejdu do svého pokoje.

STENCEE

Probudím se s poloprázdnou skleničkou v ruce. Přičichnu si k jejímu obsahu. No to snad ne. Ze mě je alkoholik? Zamyslím se, kde vlastně jsem. Nemůžu si vzpomenout. V hlavě mi běží nápady jako 'běž si lehnout, zůstaň tu a snad tě nikdo nenajde', ale bohužel zvítězí ten, který mi udává jednoduchý úkol: "Jen dopiju tu skleničku a půjdu do výcvikové místnosti." Zkusím se postavit, ale podlomí se mi kolena.
Když už se konečně dobelhám do ...kam? To je jedno. Eric na mě tázavě hledí, ale neptá se. To je dobře.
"První fáze výcviku zítra končí. Neuškodí, když si trochu připomenem, jak se bojuje. Dneska se naučíte mířit. Každý si vezměte tři nože. A nechte si kecy pro sebe. Čtyřka vám předvede správnou techniku."
Nikdo se nehne jen já si motavými kroky dojdu pro nože. "Teď!" Zavelí ostatním aby se taky hnuli.
Čtyřka nám začne předvádět hod nožem. Na tom nemůže být nic těžkého. "Nástup!" Eric
nám dá znamení.
Rozpřáhnu se a hodím, přičemž málem spadnu, moje nohy mě pod vlivem alkoholu neposlouchají. Stejně si pořád nemůžu vzpomenout, jak jsem se do toho skladu alhoholických nápojů dostala. toho skladu alkoholických nápojů dostala.
Trefila jsem terč. Přesný střed. A na to místo doletěl každý můj nůž. Říkala jsem si, že na tom nemůže nic být. Jedinému Alovi to nějak nešlo. A Ericovi se to samozřejmě nelíbí. "Tady nejsme na prázdninách, mladej. Potřebuješ brýle? Mám ti snad ten terč strčit až pod nos?"
Na pár sekund si zdřímnu ve stoje. Nikdo to naštěstí nezaznamenal.
Docela mě vyděsí Tris stojící před terčem a Čtyřky, který se chystá vrhat nože na ní. Příště bych usnout neměla, přicházím tím o zajímavý děj. O Tris se ale nemusím bát, teda... taky to nedělám. Včera při jejich krásném výstupu na ruské kolo vypadali, že si to náramně užívali, takže si myslím, že by ji Čtyřka záměrně neublížil. A nehodou už vůbec ne, Čtyřka je v házení hodně dobrý.
Zavřu oči a poslouchám dráhu jeho letících nožů.
Tohle byl poslední, otevřu oči. Tris kape s ucha krev. Čtyřko...
"Rád bych viděl, jestli by ostatní projevili stejnou duchapřítomnost," poznamená Eric rádoby laskavě, "ale myslím, že to pro dnešek stačilo." Nechci nic říkat nahlas, ale jsem ráda, že už je konec.
Jestli se rychle nedostanu k záchodové míse, tak můj obsah žaludku skončí přesnĕ podemnou na zemi. Teď mĕ tak napadá - radĕji se chytnu zdi, abych sebou nepraštila o zem - kde je Katelyn?
Zaslechnu Čtyřku a Tris samotné v místnosti. "Jsi v -" nedořekne Čtyřka.
"Udĕlals to naschvál!" vyjede po nĕm Tris. Být ní takhle bych se k nĕmu nechovala. Myslím, že si to nezaslouží.
"Jo, udĕlal." Oceňuju jeho klidnost. "A ty bys mi mĕla podĕkovat, že ti pomáhám."
"Co tady sakra dĕláš?" ozve se zamnou Eric. Úlekem nadskočím.
"Poslouchám za dveřma."
"Vždyť tady žádný nejsou."
"Ale jsou...neviditelný!"
"Proboha... co jsi pila?"
"Nejsem pila, ale mĕla jsem skleničku...možná dvĕ, tři, pĕt...deset?"
Eric se ušklíbne. "Tak ty jsi nám vyplenila zásoby. Mĕla bys pít častĕji, dneska ti to s noži opravdu šlo... Mimochodem proč tady posloucháš ty dva škroby?"
"Víš, že když se šklebíš, vypadáš docela roztomile? Počkat... v té místnosti jsou dvĕ Tris?" Že by mĕl Eric taky halucinace?
"Sice jsem z vašeho rozhovoru slyšela jen 'dva škroby', ale co tady dĕláte?" přijde k nám Katelyn. Tak tady je!
Čtyřka si nás všimne a blíží se k nám, jakpak by ne, nemluvíme vůbec potichu.
"To není důležité... stejnĕ jako Tobias," přeřekne se Eric a v tu chvíli ho zasáhne vražedný pohled Čtyřky.
"Dva škroby... Tobias... Ty jsi Tobias Eaton?!" zeptá se s údivem Kate Čtyřky.
"Eh, ne," snaží se to zamaskovat.
"Bil tĕ tvůj otec?!" úplnĕ ho dorazím. "Ne!" vyvrací. "Jo," zašklebí se Eric.
"Drž hubu."
"Ne."
"Stencee...asi bychom mĕli jít," naznačí Katelyn.
"Ne, já chci vĕdĕt víc o Čtyřkovi!" Kate mĕ porve za rameno a chce mĕ odtáhnout pryč.
"Počkej," zavolá na Kate Čtyřka, teda vlastnĕ Tobias.
"Stencee vypadá, že si to zítra už pamatovat nebude, ale ty, vypadáš, že jsi rozumná -"
"Jasnĕ, nikomu nic neřeknu," ujistí ho Kate.
Když zmizíme je čas na mou otázku.
"Proč jsi nebyla ve výcvikové místnosti?" "Radĕji jsem si zašla na ošetřovnu, ta žebra mĕ vážnĕ bolela." "Aha." Dojdeme do pokoje, praštím sebou do postele a nevím o svĕtĕ.